V rámci rozsáhlé rodiny průzkumných verzí MiGu-25 vznikla i mimořádně specializovaná varianta MiG-25RR, určená pro odběr radioaktivních částic ve vysokých výškách. Šlo o přestavbu osmi průzkumných strojů MiG-25R, které byly mezi lety 1970-1980 nasazovány především ke sledování čínských jaderných testů v oblasti Lop Nur.
Lop Nur se nachází v autonomní oblasti Sin-ťiang, v extrémně odlehlé pouštní oblasti bývalého vyschlého jezera. Právě izolace, minimální osídlení a dobré meteorologické podmínky z něj udělaly ideální místo pro jaderné testy prudce se rozvíjející Číny. Administrativní a podpůrná základna byla soustředěna kolem základny Malan, zatímco samotné testovací zóny byly rozděleny do několika sektorů.
Tato základna je vzdálena pouhých 10 km od obytné oblasti, kde žijí etničtí Ujgurové a Mongolové.
Bývalý sovětský expert na biologické zbraně Ken Alibek ve své knize Biohazard uvádí, že jeho výzkum objevil nedaleko od jaderného testovacího místa Malan dva vzácné druhy bakterií, Ebolu a Marburg. Podle Alibeka to naznačuje, že již v 80. letech 20. století Čína experimentovala s bakteriologickými zbraněmi.
MiG na kontrolu Číny
Sovětský MiG-25 vstoupil do služby v roce 1970 jako letoun, který byl všeobecně považován za nejvýkonnější stíhací/stíhací letoun své doby. Navzdory extrémně vysokým provozním nákladům, které dalece převyšovaly náklady jiných strojů v rámci ruského a sovětského letectva, zůstal Foxbat ve službě ruského letectva až do roku 2013, což odráží hodnotu připisovanou jeho pokročilým schopnostem. MiG-25 byl schopen extrémních výkonů. Maximální rychlost bojových strojů oficiálně dosahovala Mach 2,83 a dostup je uváděn jako 27 000 m (speciálně upravený MiG-25 se v roce 1977 dostal až do výšky 37 650 m).
Do služby vstoupily dvě hlavní rodiny variant MiG-25 s naprosto odlišnými rolemi. V řadě MiG-25P (NATO označení Foxbat A) byly stíhací letouny určené pro vzdušný boj, v řadě MiG-25R (NATO označení Foxbat B) průzkumné a úderné varianty pro sovětské letectvo. Zatímco v Sovětském svazu byly od 80. let 20. století vyvíjeny schopnější letouny pro vzdušný boj, které měly překonat MiG-25P, rodina MiG-25R neměla nástupce, který by ji překonal, což vedlo k získání dalších variant a delšímu udržení v provozu.
Specializované varianty MiG-25R plnily úlohy od potlačování protivzdušné obrany až po elektronický boj, ale jedna z nejvýznamnějších variant byla vyvinuta v reakci na rostoucí obavy Sovětského svazu ohledně rozvoje čínského jaderného programu v 70. letech 20. století. Vznik speciální varianty MiG-25RR přímo souvisel se sovětsko-čínským rozkolem a prudkým rozvojem čínského jaderného programu.
Čína provedla první jaderný test v roce 1964 a termonukleární zkoušku už v roce 1967. V následujících letech pokračovaly atmosférické i podzemní testy, které Moskva pečlivě sledovala. Sovětské velení potřebovalo získávat data o složení radioaktivního oblaku, aby mohlo vyhodnocovat technologickou úroveň čínských hlavic, miniaturizaci náloží i pokrok v oblasti balistických raket.
MiG-25RR využíval speciální „Vista mission suite“ s kontejnery FUKA, které zachytávaly radioaktivní aerosolové částice ve stratosféře. Původně byl tento systém připravován pro průzkumné platformy konstrukční kanceláře Jakovlev, ale kvůli požadavku na vyšší rychlost a dostup byl nakonec integrován právě na Foxbat.
Čína na Foxbat nedosáhla
Pro tuto misi byl MiG-25 ideální platformou. Letoun běžně operoval ve výškách přes 20 kilometrů a rychlostech kolem Mach 2,8 až 3,0, což výrazně komplikovalo jakékoliv zachycení protivzdušnou obranou. V 70. letech disponovalo čínské letectvo především stíhači J-7, odvozenými od MiGu-21, a pozemní PVO stavělo na systémech HQ-2/S-75. Kombinace vysoké letové hladiny a extrémní rychlosti tak z MiGu-25RR činila mimořádně obtížný cíl.
Získané vzorky měly zásadní zpravodajskou hodnotu. Izotopová analýza radioaktivního spadu umožňovala určit, zda šlo o štěpnou nebo termonukleární konstrukci, jakého stupně dosahovala účinnost reakce a jak rychle Čína postupuje směrem k menším hlavicím vhodným pro raketové nosiče středního a mezikontinentálního dosahu. Šlo tedy o jednu z nejsofistikovanějších forem technického zpravodajství studené války.
Zdroj: Military Watch Magazine, Federation of American Scientists
Autor/Licence fotografie: MiG-25RBS, Dmitriy Pichugin, GFDL 1.2